Jsou lidé, kteří pro nás znamenají celý svět...
O to těžší je ztratit je a uchovávat jen ve vzpomínkách

Saša Rašilov

29. listopadu 2008 v 16:05 |  Herci a herečky z 20-40let
Možná se takový na české scéně už nikdy neobjeví. Herec, který dokáže diváky rozesmát i rozplakat ve třech vteřinách. Saša Rašilov byl totiž unikát.

A to při vší úctě k hereckému umění jeho vnuka Saši Rašilova ml., kterého vídají televizní diváci například dvakrát týdně v primáckém seriálu Velmi křehké vztahy. Saša Rašilov st. se narodil 6. září 1891 do chudé kolíbky, zato se vznešeným šlechtickým jménem - Wenzel Rasch Ritter von Hessen. Fakt, že mu v žilách kolovala nefalšovaná modrá krev, ale Rašilovovi v životě moc štěstí ani uznání nepřinesl.
Když se zrovna neprobíjel nouzí s prázdným žaludkem, šikanovali ho kolegové. A když už byl konečně uznávaným hercem, musel se potýkat s nemocí... Celý svůj složitý osud však vždycky dokázal mistrně maskovat v nadsázce, humoru a tak excelentním mystifikátorství, že se o jeho kouscích dodnes vypravují legendy.

Razítko na šílenství

Na odvodovou komisi svého času sehrál takovou habaďůru předstíráním třesavky a nervových záchvatů, že byl zproštěn vojenské služby. Ani při prvním setkání s novými kolegy z Národního divadla se nenechal zatlačit do kouta. Bard zdejšího sboru, nafoukaný herec Karel Želenský, hodlal nováčka patřičně zesměšnit. Na provokativní větu: "Tak vás vítám, začátečníku!" však tehdy třicetiletý zkušený kabaretiér Saša Rašilov pohotově odpověděl: "Děkuju vám, konečníku."
Jindy zase tvrdil řediteli Národního divadla Šulcovi, který se až domů přišel přeptat na jeho zdraví, že je Rašilovův bratr Pepa a Saša že má nakažlivý tyfus, kvůli kterému pana ředitele, jak jistě ráčí uznat, nemůže přijmout. A dalo by se pokračovat. Když Rašilov nechtěl roli, dokázal tváří v tvář běsnému režisérovi Hilarovi v Národním znenadání šišlat, dokud ho sám Hilar nevyhodil. Nebo se na zkouškách kostýmu k zoufalství krejčího nafukoval a splaskával, šaty tedy nikdy nepadly. Mezi kolegy v Národním divadle, získal Saša Rašilov postupně velký obdiv.
Vlasta Fabiánová například ve vzpomínkové knize Saša Rašilov poznamenala: "Nepoznala jsem živelnějšího herce, živelnějšího člověka. Podle mě to byl jeden z největších herců naší generace. Ke mně nějak zvlášť přilnul. Už když jsem studovala konzervatoř a pohostinsky hrála v Národním v Soudu lásky. Jednou mě Hilar vláčel při pověstném záchvatu vzteku za vlasy po jevišti a křičel na mě, když tu se objevil Saša Rašilov, postavil se proti němu jako Golem a zařval: "Tak a dost! Jestli ji okamžitě nepustíte, zabiju vás!"

Splněný sen

Přitom právě Karel Hilar byl bezesporu člověkem, který se nejvíc zasloužil o Rašilovův vstup na scénu Národního divadla. Vyhlédl si ho totiž v představení divadélka Rokoko. Tehdy Hilar sebevědomě prohlásil: "Z toho klauna udělám herce." Netušil, že už jako malý kluk chodil Rašilov kolem Národního, brnkal do železného zábradlí a prozpěvoval si: "Tady budu kominíkem." Myslel komikem. Stalo se.
Při zpětném pohledu to vypadá jako šílenství - do Národního divadla, tehdy opravdu ctěné instituce, dosadit herce z kabaretů. Vždyť Rašilov jako kluk hrával za buřta a limonádu, když se staral o ovdovělou maminku. Od osmnácti let se probíjel sám, a i když se mu postupem času dařilo na sebe upozornit, na Národní si určitě nemyslel. Hilar mu však dal důvěru a Rašilov nezklamal. Časem se lidsky i profesně rozešli, setkání ale bylo pro Rašilova osudové.

Smích i slzy

Zatímco Národní divadlo mělo z bohémského přístupu Saši Rašilova bolavou hlavu, na filmové role (byť sebemenší) se Rašilov přímo třásl. A film také jeho herecké mistrovství zachoval pro další generace. Kolega Zdeněk Štěpánek tvrdil: "Saša hrál v šatně, před divadlem, na ulici ve frontě na citrony i v zaprášené úřední kanceláři.
Smích ve vteřině proměnil v slzy a my herci, rozesmátí diváci, jsme strnuli v úžasu nejen nad neočekávaným obratem, ale také nad opravdivostí jeho projevů smutku, bolesti a zoufalství." Saša Rašilov zemřel 3. května 1955. Své jméno na náhrobek si nechal napsat předem.

Vizitka

Saša Rašilov, herec (1891 - 1955), vyučil se typografem, otec mu zemřel v deseti, matka v osmnácti. Začínal po hospodách, posléze působil jako v kabaretech BUM a v divadélku Rokoko, odkud ho K. H. Hilar angažoval rovnou do Národního divadla. Ztvárnil několik desítek filmových rolí.

Mistr starožitníkem

Už byl populárním a uznávaným hercem Národního divadla, když se Saša Rašilov spřátelil se synem starožitníka Emila Bernera. V krámě a skladišti starožitnictví začal Rašilov bezplatně pomáhat jako posluha a doručovatel.
Miloval starožitnosti - naučil se je restaurovat, sám je později také vášnivě sbíral. Ještě víc se však těšil na reakce kupujících, když si vyhlédnuté křesílko na záda naloží hvězda z Národního, aby jim je s potutelným výrazem donesla až domů.

... a ještě něco (ze vzpomínek herce Zdeňka Štěpánka)

"Doma byl rozkošný tatínek, tichý sběratel starožitností, však
i jeho auto byla starožitnost. Svůj domov Saša miloval, znal jeho cenu. Vždyť bydlel dlouhá léta ve věži a neméně dlouho v hausbótu na Vltavě, než se přestěhoval na Zbraslav, do svého.
Konečně tedy pevně zakotvil a naplnil svůj domov láskou k mladé mamince, dětem, zahradě, domácím zvířatům a řece... V tomto robustním veselém chlapíkovi bylo tolik chlapecké něhy, až to dojímalo. Tohle nehrál. Jinak zahrál všechno..."




Komentáře

1 Katka-Sbéčko,které těmá moc rádo | Web | 29. listopadu 2008 v 20:26 | Reagovat

Mě se s nim líbil film ,,Rodiné trampoty Oficiála Třísky",mam taky ráda jeho vnuka jak o něm máš další článek

Jinak pěknej desing,já budu mít od prvího adventní desing

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.